Pro ty, kteří zapomněli: Poslední velká krize, které se říkalo finanční, vypukla naplno s pádem banky Lehman Brothers 15. září 2008. V ten den padaly burzy po celém světě a lidé v černých oblecích začali počítat své ztráty. Co situaci předcházelo? Dlouhé období růstu, a především velký nárůst objemu hypotečních úvěrů v USA. Když se pak začaly zvyšovat sazby potažmo měsíční splátky, docházelo u dlužníků k problémům se splácením a k zabavování domů. To vše eskalovalo až do krachu bank.
Tisk peněz jako lék
Od té doby se mnohé změnilo. Zejména centrální banky se snažily hledat řešení, jak celosvětovému ochlazení čelit. V USA našli „lék“ v podobě takzvaného kvantitativního uvolňování, jinými slovy tisknutí peněz a kupování různých tříd finančních aktiv centrální bankou. V USA začala tamní centrální banka FED zejména nakupovat státní dluhopisy, aby zmírnila strach z krachu státu. Evropská centrální banka se nechala brzy inspirovat a začala nakupovat především dluhopisy zemí „PIGS“ tedy Portugalska, Itálie, Řecka a Španělska. Právě tyto státy totiž byly nejvíce ohrožené potenciálním krachem.
Tímto tahem centrální banky „uklidnily“ trhy a ty začaly pomalu ale jistě růst. Zdá se, že centrální bankéři dosáhli svého, protože následovalo poměrně klidné období růstu nejen v Evropě, ale také v USA. Otázkou zůstává, zda expanzivní monetární politika světové hospodářství zachrání. Učiní nákupy dluhopisů v době krize ekonomický cyklus plošší a potenciální další krizi snesitelnější? Na to není lehké odpovědět.
Liberálové proti kvantitativnímu uvolňování
To, co dělají centrální banky v posledních letech, je zcela neoddiskutovatelný zásah do trhu ze strany státem zřizovaných institucí. Ekonomové se celá desetiletí neshodnou na tom, jestli má stát jakýmkoliv způsobem do trhu zasahovat. Klasická ekonomická škola, kterou proslavil Adam Smith ve své knize Bohatství národů, by se zásahy států do trhu určitě nesouhlasila. Její kořeny totiž vycházejí z jednoduchého předpokladu – minimální zasahování státu do ekonomiky. Adam Smith ani jeho následovatelé by zcela jistě s nakupováním státních dluhopisů nesouhlasili.
Keynes a Friedman zásahy státu podporují
Jenže toto není jediný pohled na ekonomiku. Když pomineme marxistické pojetí, tak státní zásahy do ekonomiky podporují ještě keynesiánská a monetární škola. Tyto dvě teorie ekonomie zdůrazňují potřebu státních zásahů do ekonomiky. John Maynard Keynes zdůrazňoval především nutnosti státních výdajů v době krize. Jeho myšlenkou bylo, že když nám opadne poptávka ze soukromého sektoru z důvodů ekonomické recese, tak ji má nahradit stát. Jinými slovy schvaloval zadlužování a investice státu ve zlých časech za účelem zmírnění negativních dopadů oslabené poptávky. Tato teorie se zdá býti rozumnou, protože díky státním investicím vznikají nové zakázky a tím i pracovní místa. Jako problém se však ukázala odpovědnost států, které si touto teorií omlouvají nadměrné zadlužování a pak poněkud zapomínají, že v případě blahobytu má stát naopak svoji aktivitu tlumit.
Myšlenkově nejblíže k současnému trendu kvantitativního uvolňování má monetární teorie reprezentovaná zejména ekonomem Miltonem Friedmanem. Ten obhajoval zásahy státu do výše množství peněz v oběhu v různých dobách. Zejména pak vnímal úlohu množství peněz v míře růstu produktivity a poptávky.
Kdo má pravdu?
Výše zmíněné ekonomické teorie se snaží odpovědět na to, jaká má být úloha státu v ekonomice. Co pohled, to názor, a je důležité zdůraznit, že ekonomie je společenská věda. Má tedy ze své podstaty mnohem blíže k filozofii než k matematice. Ekonomické a statistické modely jednotlivých škol se snaží do jisté míry čísly potvrdit, že právě ta jejich teorie je ta správná. Nicméně žádná zatím nenašla tu jedinou, univerzální, nezpochybnitelnou pravdu. Pravděpodobně se však žádná taková v budoucnosti nenajde. A diskuze mezi zastánci jednotlivých směrů budou pokračovat dál.
Delší růst a hlubší krize
Co to tedy znamená pro dnešní dobu? Pravděpodobně nebude příliš troufalé tvrdit, že tisknutí peněz všude po světě není jediným účinným všelékem na boj s krizí. Spíše než plošší a snesitelnější ekonomické cykly můžeme očekávat prodloužení doby růstu na úkor hlubší krize po jeho skončení. Právě probíhající dvanáctý rok od vypuknutí poslední krize nás v tom může utvrdit. Už dlouho se hovoří o přicházející krizi a ona pořád ne a ne přijít. Množství peněz v oběhu je obrovské a nákupy centrálních bank zdaleka nekončí. Selským rozumem se dá odtušit, že čím pomaleji a déle budeme foukat, tím větší bublinu získáme. A tím větší budou škody poté, co nám praskne. Co to znamená pro zlato? V reakci na prodlouženou růstovou fázi cyklu může přicházet delší doba stagnace více či méně čeřená aktuálními událostmi (tak jako v předchozích letech volba pro Brexit nebo Donalda Trumpa). V krizi se však proinvestované biliony, které v období prosperity natekly do akcií a dluhopisů, pravděpodobně sečtou a jejich majitelé s nimi zamíří do bezpečných aktiv typu zlata.
Vyhlídky žlutého kovu
Z tohoto pohledu před sebou nemá zlato vůbec špatné vyhlídky. Nynější růst ceny z posledních měsíců může naznačovat, že krize už klepe na dveře. Zda se koronavirus stane tím spouštěčem, který otevře krizi dveře dokořán se můžeme jen domnívat. „Nejistoty jsou tak velké, že neumožňují spolehlivou předpověď. Může nastat řada scénářů v závislosti na tom, jak rychle se virus dostane pod kontrolu a jak rychle se Čína a další dotčené ekonomiky vrátí k normálu,“ řekla v sobotu na zasedání G20 v Rijádu šéfka Mezinárodního měnového fondu Kristalina Georgievová. V reakci na současnou situaci MMF snížil předpověď růstu světové ekonomiky o 0,1 procentního bodu z 3,3 na 3,2 procenta. Podle některých ekonomů by v prvním čtvrtletí mohl hospodářský růst v Číně zpomalit pod tři procenta z šesti procent v závěru loňského roku. Čínská ekonomika se v únoru prakticky zastavila. Spotřeba uhlí poklesla meziročně o cca 40 %, prodeje aut dokonce cca o 90 procent. Klíčovou otázkou tedy je, za jak dlouho se Čína s epidemií vyrovná a zda bude dost silná na to, aby svými fiskálními a monetárními opatřeními odvrátila dominový efekt způsobený náhlým poklesem výkonnosti ekonomiky.